Godfather
Hry podle filmů, filmy podle her – věčné téma, k němuž bylo řečeno víc slov, než se otočilo dolarů v mafiánských obchodech. A Godfather (Kmotr) jde v tomhle ještě o kousek dál. Mario Puzo napsal svůj román o mafiánské rodině v New Yorku třicátých let minulého století v roce 1969, o tři roky později jej zfilmoval Francis Ford Coppola s herci jako Marlon Brando či Al Pacino. A vytvořil tak jeden z nejlepších filmů, jaké kdy byly natočeny. Herní zpracování tak s sebou nese mnoho důvodů k nadšenému očekávání, stejně jako opodstatněným obavám. Už několikrát jsme byli svědky zmařené filmové licence (Enter the Matrix), stejně jako zaslouženého úspěchu (Chronicles of Riddick). Co tentokrát?
Godfather u mě vyvolával řadu otázek. V Electronic Arts rádi sází na jistotu komerčního úspěchu – licence, sporty, pokračování osvědčených titulů... přesto jsem si zvykl na to, že v na první pohled tuctových hrách se objevuje řada inovací a detailů, které žánr nějakým způsobem obohacují a stejně tak pomáhají hratelnosti. Na jedné straně jsem si byl jistý, že vývojáři přistoupí ke Kmotrovi s patřičnou úctou a pílí a na konci jejich úsilí bude kvalitní hra korespondující s filmem. Na straně druhé se EA pouští do tak trochu neznámých vod: žádní mírumilovní simíci, žádní bezkrevní fotbalisté a podobně – pokud vám není alespoň osmnáct, Kmotra by vám neměli ani prodat.
Tak ty nečteš Doupě? * Říkejte mi Neo * Si dej, škyt, taky panáka
Je herní Godfather nástrojem na ždímání vašich peněženek? Plnohodnotná hra hrdě kráčející vedle legendárního filmu? Nebo plytký výkřik „My umíme taky udělat GTA.“?
Film ve hře
Hra začíná pěkně zostra. Dřív, než se stačíte rozkoukat, mlátíte mafiány, abyste se brzo vyváleli v kaluži vlastní krve s tělesnou schránkou v podobě věrné kopie cedníku. Tedy vlastně ne vy, ale váš otec. Vy to celé vyjukaně sledujete coby pihatý capart. A už tehdy se krátce setkáte s Donem Vitem Corleone. Vaše matka o několik let později využije svatby Donovy dcery pro jednoduchou žádost, kterou – jak možná víte – Sicilan nemůže odmítnout. Kmotr tak za vámi posílá svého bodyguarda jménem Luca Brasi, aby vás zasvětil do života v rodině Corleone.
Cílem hry není jen tupě převyprávět příběh. Stáváte se jeho součástí jako postava, která v něm vlastně nemá co dělat. Na začátku si vytvoříte svého avatara do nejmenších podrobností. Můžete upravovat snad všechno od tvaru obočí po lak nehtu palce na levé noze, čímž je snad zajištěno, že se s mladíkem budete chtít ztotožnit. Díky Lucovi a příběhovým misím jste postupně zasvěcováni do tajů hry. Současně také odhalujete, jakou roli v příběhu sehráváte.
Zásah, potopená * Zase jsem zaparkoval před vjezdem... * Máš tu nějak dusno, barmane
Godfather stojí na filmovém příběhu pevně jako čeští úředníci sedí v kancelářích. Vy se pak stáváte přirozenou součástí významných událostí, a to způsobem, jaký fanoušci filmu jistě ocení. Když je zabit Luca, jste u toho, stejně tak se můžete přetrhnout, abyste stihli včas dovézt postřeleného Dona do nemocnice. Výprava ve hře funguje výborně, za což můžou podařené in-game animace a dabing původních herců – až na Al Pacina, jenž se na hře nepodílel, a Marlona Brando, který sice před svojí smrtí část textů namluvil, ale nakonec byl nahrazen imitátorem. Ten však svoji práci zvládl na výbornou.
Njů Jork
Co docela překvapí, je spád celé hry. Mise jsou různorodé, nezdržují vás se stereotypními nebo nezajímavými věcmi, vše odsýpá, a tak se můžete ke konci příběhové části hry dostat dřív, než byste čekali. Není však nejmenší důvod k lítosti. Příběh je jen jednou částí hry, čímž narážím na samotnou koncepci titulu. V Kmotrovi totiž máte k dispozici celé město a co přesně budete dělat je jen na vás. Můžete krást auta, vydírat majitelé obchodů, střílet nepřátelské gangstery, rozpoutat pouliční válku, relaxovat zabíjením civilistů či flirtováním s mladými dámami. Ale když už jsem město načal, zastavím se u něj na chvíli.
Sorry, dneska už večerníček neuvidíš * Když mám být mafián, musím mít stajl (čti styl) * Není nad ranní procházku
Godfather se odehrává v zajímavě ořezané verzi New Yorku. Nemohou chybět místa jako Manhattan, Brooklyn nebo New Jersey, ale jedná se spíše o několik uliček stylizovaných do podoby příslušných čtvrtí a pospojovaných bez větších ohledů na geografické reálie. Příliš na tom však nezáleží, protože město pro účely hry funguje. Svojí velikostí se nemůže rovnat rozsahu San Andreas, což ale vzhledem k tomu, že Kmotr nenabízí zdaleka tolik možností, vůbec nevadí – navíc město není žádným drobečkem. Rozporuplné je však zpracování města jako takové.
Na první pohled záleží na vaší náročnosti na grafiku. V případě skromnější povahy budete spokojeni. Exteriéry jsou různorodé, po ulicích chodí lidé, jezdí auta, létají odpadky. Stačí ale podrobný pohled nebo jen o málo větší nároky a začnete odhalovat vady na kráse. Modely lidí jsou repetitivní stejně jako modely aut, jichž je možná pět nebo šest. Domy jsou vlastně jen otexturované kvádry, což už je dnes trošku málo, zvlášť na hru s ambicemi Godfathera. Hotové zklamání pak přichází v okamžiku, kdy nějaký ten kvádr zkoumáte zevnitř. Interiéry se opakují s vytrvalostí a nápaditostí předvolebních slibů, což je neskutečná škoda. Atmosféra dost trpí, když například navštívíte sídlo nepřátelské famílie, jenže místo napínavého prozkoumávání budovy přesně víte, co kde hledat.
One-man army
Co všechno tedy můžete ve městě dělat? Vedle příběhových a „hit“ misí jsou paradoxně jen dvě věci, které mají větší smysl. Je bezesporu hezké, že si můžete jezdit po městě a střílet u toho kohokoli, kdo jde zrovna kolem, ale pokud zrovna nejste mentálně narušení (třeba jako redaktoři herních médií), asi vám to dlouho nevydrží. Raději tedy zajdete do nějakého obchodu, vystřílíte ochranku, umluvíte (umlátíte) majitele ke spolupráci a při troše štěstí se přidáte k nekalým kšeftům v zadní části podniku. Zajistíte si tak určitý zdroj příjmů a také trochu zábavy navíc. Kolik přesně to bude, musíte posoudit sami.
Další kratochvíle prodlužující hru je současně tou nejakčnější. Je jasné, že konec příběhové linie je jen začátek něčeho velkého. Něčeho tak velkého, jako například ovládnutí celého New Yorku rodinou Corleone, při čemž eliminujete šestici dalších famílií a sebe pasujete na post Dona New Yorku. Protože to je přesně titul, k němuž od pozice řadového člena rodiny směřujete. Rozpoutat pouliční válku není nic těžkého, ukončit ji může být složitější a ukončit ji vítězstvím možná i nesnadné. Tak jako tak vás čeká ta pravá one-man-army show.
Ukázkové řešení dopravní situace * Pojď už domů, stydne ti kafe * Na a mačká se to tady
Godfather není peříčko. Rating určuje hru jen do rukou dospělých, takže není potřeba dlouhých nudných tutoriálů a přílišného vodění za ručičku. Hra před vás obvykle postaví problém a poraďte si; s nápovědou přijde, až když jste řešení nablízku (takzvaná přihořívá-hoří metoda). Současně je také vše na vás, a to bez ohledu na přesilu, proti jaké stojíte. Nepřekvapí proto arzenál, jenž neustále vláčíte s sebou a který by i Neo mohl závidět. Přesto můžete vzornými headshoty šetřit naše lesy vytvářením nižšího kvanta odpadu (nábojnic) a emitováním menšího množství volně poletujícího střelného prachu.
Nejlepší na celé věci je ovládání. Nevím, jestli už někdy v nějaké PC hře fungoval konzolový systém auto aimu (automatického míření), ale zde tomu tak je. Jistěže můžete mířit i manuálně, ale klidně si také pravým myšítkem označíte protivníka (obvykle i toho, kterého chcete) a následně jen vychytáte moment, kdy se za nic nekryje. Navíc i při auto aimu můžete lehce upravovat mušku, a tak třeba nepřítele odzbrojit zásahem paže, či mu znemožnit pohyb roztomilým průstřelem kolena. K tomu ještě použijete jedno tlačítko pro přikrčení se a druhé po krytí se za překážky, přes než samozřejmě můžete střílet. Souboje jsou radostí i díky vcelku zdařilé umělé inteligenci, jež vás nechá vítězit, avšak dá vám také řádně zabrat. Zvlášť když jedna dobře mířená rána z brokovnice znamená rychlou cestu pod chamtivé ruce poválečných felčarů.
Teď by se mi asi neměla klepat ruka * Tak to má být - člověk nechce mít svědky a oni nejsou * Shodil jsem mu klobouk, snad se tolik nestalo
GTA + Mafia = Godfather?
Přese všechna pozitiva je ale dojem z Kmotra podivný. Vezměte Mafii a GTA a zkombinujte je. Z výsledné potenciálně geniální hry uberte čtyřicet až šedesát procent všeho a máte Godfathera. Na první pohled se hra zdá být převodem GTA do mafiánského světa poválečného New Yorku. Jenže převodem nesmělým a neúplným. Godfather nemůže ani myslet na srovnání herních možností s GTA, zvláště s jeho posledním dílem. Fanouškům české Mafie zase bude těžce chybět nějaké smysluplné využití vozidel. Ty jsou v Kmotrovi jen featurkou do propagačních materiálů, ale aspoň umožňují rozumně rychlý transport po městě.
Celkově je Godfather takovým AA titulem. Na cestě za věčnou slávou se mu prostě jedno áčko ztratilo ve snaze vytřískat co nejvíc z koncepce GTA a v nepřesvědčivém grafickém kabátku. Hra vás vtáhne filmovou atmosférou a podařenou výpravou. Příběh přirozeně ubíhá, i když se drží předlohy, do níž vkládá cizí postavu – vás. Následně vás Kmotr bude bavit variabilitou misí, rozumně nastavenou obtížností a možnostmi co dělat, pokud se zrovna nic neděje, nebo se vám do příběhu nechce. Postupem času ale začnou vyplouvat na povrch nedostatky. Nedostatky v grafice začnou bít do očí, vybírání výpalného ztratí šmrnc, boje s gangstery zevšední a motivace hrát dál se ztratí někde v záplavě opakujících se interiérů, postav a aut.
Tak dáš mi tu sůl k hranolkům? * Holt géčko, tu strunu jsem měl vždycky rád * Nezapomněl jsem někde nohu?
Pokud jste fanouškem GTA, Godfather je pro vás zajímavou alternativou. Jestli vaše srdce patří Mafii, vyhněte se Kmotrovi širokým obloukem. Pakliže se obdivujete knižní/filmové předloze, herní verzi si užijete. Problém nastane, jakmile se zařadíte do více kategorií (což bude platit pro většinu z vás). V tom případě před sebou máte kvalitní hru plnou nápadů a pozitiv. Těch špatných věcí si začnete opravdu všímat až nějakou dobu po dohrání hlavního příběhu, což znamená nějakých patnáct hodin parádní hry. Stojí to za to? Já říkám, že ano.
zdro: doupe.cz